O knize: 2000 …Padesát let po druhé světové válce jsme byli všichni vychováváni v duchu ideologie jediného hrdinského činu. V ideologii jednoho, rozhodujícího okamžiku. Proto je nám v nehrdinském hrdinství všedního dne tak těžko. Proto byla naše literatura v pobarikádním období, po roce 1991, nějakou dobu ve ztrátě. A dokonce i nyní – stydíme se za nás, dnes, před rokem 1991. Je to však ženský pohled na svět, její schopnost vidět věčné v každodennosti, její schopnost bez výčitek trpět – na tom spočívá rovnováha tohoto světa. Svědčí o tom i navrhovaná sbírka povídek. Deset lotyšských spisovatelů - tak nepodobných a přesto blízkých světonázorem, kdo jsou Podívejme se jim do očí, naslouchejme jejich hlasu - každý z nich má za sebou svou životní cestu a svůj vlastní, jen pro ni charakteristický styl psaní. Spisovatelky mnohem méně než muži hledají únik z hořké reality každodenního života. A i když chtějí této realitě uniknout, nejprve se uchýlí do jakéhosi romantického oparu fantazie, melancholie či přemýšlivého zamyšlení. Jako by se i v bouři snažil dát smysl nejtiššímu vzdechu a stínu ptáka. Je to žena, která dokáže odolat, když ji všechny síly jakoby opustily, a nejen přežít, ale i uchovat prožité v duši a stát se živou pamětí lidí. Je to žena, která se stává něžnou, škodolibě bez zábran, je to ona, kdo se nechal dotknout světelnými křídly umění.…